Nejedná se sice o hlavní téma dne, myslet si však, že spor o Rukopisy byl dávno uzavřen je velká mýlka.  Tvrdit totiž, že jsou to jasné podvrhy, které někde v temné komoře za světla svíčky naškrábal Váceslav Hanka a zaštiťovat se přitom T. G. Masarykem je asi totéž jako říci, že všechno co se píše v novinách je pravda, protože prostě co je psáno, to je dáno.

 

Masaryk při svém tažení proti Rukopisům zdůrazňoval, že národ nesmí být budován na mýtu a lži. Při hlubším studiu ale zjistíte, že ta dvě slůvka ‚mýtus a lež‘ byla vlastně tím jediným, čím Masaryk svůj „boj“ podepíral. Zatímco jednoznační zastánci pravosti (což byl tehdy prakticky celý národ, včetně jeho nejvyšších autorit – Palackého, Riegra, Šafaříka, Čelakovského, Jungmanna, Nerudy a dalších) v rukopisném sporu užívali rozumných argumentů podepřených výzkumem a bádáním, odpůrci oproti nim, celý spor bagatelizovali jen na rovinu ideologickou a jejich hlavním „argumentem“ bylo tvrzení, že jde zkrátka o podvrhy. Občas se sice pokusily přijít s nějakým detailem, který měl údajně potvrzovat, že se jedná o falza, nicméně to bylo vždy prokázáno jako nereálné a posléze vyvráceno.

 

Je na místě také doplnit, že odpůrci často zmiňovaný abbé Dobrovský, byl absolutním zastáncem pravosti Rukopisu královédvorského, své pochybnosti vyjádřil jen v případě toho druhého. Prohlášení, že Josef Dobrovský striktně oba Rukopisy odmítal, je lživé. V jeho případě je také dobré mít na paměti, že zemřel roku 1829, tedy jen pár let po objevení Rukopisů a do období největších sporů tak zasáhnout nemohl. A dokonce i takový císař Franz Josef I. jednou v panské sněmovně prohlásil, že věří v jejich pravost! Nepochyboval o nich ani kníže německých básníků Johann Wolfgang von Goethe.

 

(úryvek z článku "Národní skvosty uprostřed Musea královstí českého", který autor psal pro časopis Slovan č. 2/2011)